Každý večer před spaním vyprávím synovi pohádku. Ne z knížky — takovou, kterou jsme si vymysleli spolu, s postavami, kterým jsme dali jména, s místy, která jsme vytvořili, a s dějem, co každých pár týdnů odbočí někam úplně jinam, protože se ptá „a co kdyby…“ na věci, které bych sám nikdy nevymyslel.
Jednou večer, když jsem mu generoval omalovánky (klasický rituál — kuchyňský stůl, pastelky všude), mi došlo: a co kdybych popsal postavy z naší pohádky? Co kdybych jim mohl dát skutečné tváře a tvary i místům, kde bydlí?
Dát příběhu tvář
Tak jsem to zkusil. Popsal jsem jednu z postav a vygeneroval obrázek. Když jsem mu ho ráno ukázal, stalo se něco krásného. Podíval se na něj, roztáhl pusu od ucha k uchu a oslovil ho jménem, které jsme té postavě dali. Bez váhání, bez vysvětlování — prostě věděl, že je to součást jeho světa.
Pak jsem nemohl přestat. Les, kde postavy žijí. Domeček u řeky. Každý nový obrázek se stal kouskem příběhu, který mohl držet v rukou a naplnit barvami. Svět, který jsme si večer před spaním budovali slovy, najednou mohl přes den vidět a šahat na něj.
Za hranicemi pohádky
Netrvalo dlouho a začal jsem to samé dělat i se skutečným životem. Kdykoliv se stalo něco významného — hezké překvapení, těžká chvíle, malá lekce — popsal jsem scénu, vygeneroval obrázek, vytiskl ho a prostě mu ho podal. On ho pak vybarvil a povídali jsme si o tom, co se stalo, jeho tempem, jeho způsobem.

Když měl narozeninovou oslavu, udělali jsme omalovánku. Když spadl z kola a odřel si koleno, nakreslili jsme i to — plačící kluk vedle kola, zatímco mu máma ošetřuje rozbité koleno. Vybarvil to a znovu mi vyprávěl celý příběh, tentokrát o něco klidněji, o něco statečněji.

Skutečně jedinečné
Tohle je pro mě upřímně nejcennější část. Nejsou to obecné omalovánky stažené z nějakého webu. Jsou jeho. Pocházejí z jeho příběhů, jeho zážitků, jeho dnů. Žádné jiné dítě na světě nemá stejnou sadu obrázků, protože žádné jiné dítě nežije stejný život jako on.
Personalizované omalovánky mění každodenní aktivitu v něco, co patří jen vašemu dítěti. A přesně pro tohle vznikl ColrPage — ne pro hromadně vyráběný obsah, ale pro obrázky, co něco skutečně znamenají pro dítě s pastelkou v ruce.
Předchozí příběh
← Proč jsem vytvořil ColrPageDalší příběh
Styl pro každý věk→